Kroky mě vedou až ke vchodu do omšelého kostela, před kterým sedí babka oblečená do péřové bundy, na hlavě pestrý šátek. Na nízkém stolečku před ní se rozkládá malý hřbitůvek, desítky pečlivě srovnaných krucifixů.
Všechny hlavy skloněné na stejnou stranu, nohy složené v identické poloze pod bederními rouškami, na spáncích totéž mikroskopické trní. Nad tím vším sedí ona stařena se zarputilým výrazem ve tváři.
A pak někdo projde kolem.
A nechtěně zavadí o nohu stolečku.
A stařenina tvář se zkřiví do vzteklé grimasy.
A já utíkám pryč, když vidím, jak na její povel všichni ti človíčci strhávají ruce z plastových křížků, rozebíhají se po ulici, vrhají se lidem k nohám, koušou je do kotníků, šplhají po kalhotách a s pištivým křikem sápou látku na kusy.
Naposledy se ohlédnu, ještě než zmizím v jedné z bočních uliček.
Babka se spokojeně, škodolibě usmívá.