Propráskám se trávou
ztuhlou pod sklem jinovatky
Z postříbřeného sloupku
na mne mrká kos
– načechrané klubko peří
plus zakřivený trn zobáku
Divoká oblaka páry
se hrnou ze žhavé pece
mých úst
když sbírám ze země
ztuhlé mrtvolky rejsků
zvedám je za holé ocásky
žížaly ztuhlé děsem
A oblaka se bortí
pukají od třeskutého mrazu
který láme páteře
nahých větví
černých jako nozdry Noci
I zvuky padají k zemi
jako protáhlé kroupy
slyším jen
ozvěnu kroků
a „kurva, to je kosa“
a naříkání půdy
drásané rotřepeným nehtem zimy