Polská ofenziva? (Moravskoslezský Deník, 31.3.2007)

V posledních dnech je jedním ze žhavých témat moravskoslezských médií zavedení dvojjazyčných, česko – polských nápisů v příhraničních oblastech. Z pohledu odpůrců tohoto kroku jde přinejlepším o mrhání penězi, v horším případě pak o projev arogance místní menšiny.

Toto území se nachází v podobné situaci, jako zhruba 40 jiných oblastí Evropské Unie, jejíž současná politika výrazně podporuje jak vývoj regionů, tak různých menšin – nápisy nejsou zneužitím, ale využitím daného práva. Jejich odpůrci namítají, že celá záležitost naruší dobré sousedské vztahy, jde ale do jisté míry o demagogický tah – když někomu půjčíte sekačku, dojdete si pak pro ni, nebo mu ji přenecháte, abyste ho neobtěžovali svými vlezlými požadavky?

Vraťme se ale k jádru pudla – co znamenají nápisy pro samotné Poláky?

V jednom mají zlí jazykové pravdu – určité části polské minority jsou nějaké tabulky zcela ukradeny. Zhruba tak, jako je většině moderních občanů ukradena opera. Je ale třeba pamatovat, že obé patří k určitému kulturnímu a společenskému dědictví, které stojí za to chránit i přes nezájem mas.

Nebudu se zvlášť zabývat otázkou toho, „kdo to zaplatí“, „proč nemůžou číst česky“, respektive – „proč si neodjedou do Polska, když se jim tady nelíbí“.

Podle údajů z roku 2001 žije v ČR více než 50 tisíc příslušníků polské menšiny. Jde převážně o obyvatelstvo z česko-polského pohraničí, což je jedna z informací, která jistě trkne i člověka, který není s touto konkrétní situací obeznámen. Každý národ totiž píše svůj vlastní dějepis a i samotné hranice přece nejsou dvakrát stálé.

Místní Poláky zabolí věta „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“ – situuje je totiž do role příživníků a nezvaných hostů na území, které přitom mnohé rodiny obývají po staletí a na kterém – když se přidržíme zmíněné metafory – často samy stavěly pekařské pece. Nemá proto smysl pobízet Poláky, aby se „vrátili domů“. Nemají se kam vracet – jejich dědové zde stavěli školy, pradědové psali kroniky v obcích, které zase mnohdy založili jejich předkové. Je třeba si uvědomit, jak se místy až dramaticky liší hodnocení místních dějepisných událostí v podání českých a polských historiků. Pravda je vždy někde uprostřed – v dlouhodobé sousedské koexistenci jak polských, tak českých rodin. Po druhé světové válce došlo k poslednímu z řady přesunů státních hranic, který pro tento multikulturní region nemohl být bezbolestný.

A na to se redukuje celý problém nápisů. Nejde jen o čistě informační tabule, protože místní Poláci kromě nářečí zpravidla mluví stejně dobře (nebo špatně) česky i polsky. Nejde také o nějakou anexi, zabrání území pro sebe.

Jde o naplnění jedné ze základních, existenciálních lidských tužeb – touhy po bezpečném úkrytu, touhy po kontaktu se svými kořeny. Tyto pocity se – navzdory výkřikům hrstky zahořklých jedinců na jedné či druhé straně barikády – nemají potřebu projevovat zvoláním „tohle je naše“, jde pouze o uklidňující a hřejivé zjištění, že „já jsem tady také doma“.