Dusivou tmu osamělosti
neprorazí ani to nejostřejší světlo
Tupý pohled
tisíckrát zkoumá
hrnek s uraženým uchem
Bosá chodidla
ozdobena křídly prachu
zvedajícího se z koberce
při každém kroku
si razí klikaté stezky
prázdným bytem
Stín unaveně opřený o zeď
znuděně kouří cigaretu
sedí na posteli
na rozválených peřinách
vedle chladnoucích obrysů dvou tělesných schránek
Ale jedno tělo nikdy nezahřeje
studenou postel
byť by byla sebemenší
Po stěně tečou
černé krůpěje deziluze