2003/01/20

Dusivou tmu osamělosti

neprorazí ani to nejostřejší světlo

Tupý pohled

tisíckrát zkoumá

hrnek s uraženým uchem

Bosá chodidla

ozdobena křídly prachu

zvedajícího se z koberce

při každém kroku

si razí klikaté stezky

prázdným bytem

Stín unaveně opřený o zeď

znuděně kouří cigaretu

sedí na posteli

na rozválených peřinách

vedle chladnoucích obrysů dvou tělesných schránek

Ale jedno tělo nikdy nezahřeje

studenou postel

byť by byla sebemenší

Po stěně tečou

černé krůpěje deziluze