2003/12/08

Propráskám se trávou

ztuhlou pod sklem jinovatky

Z postříbřeného sloupku

na mne mrká kos

– načechrané klubko peří

plus zakřivený trn zobáku

Divoká oblaka páry

se hrnou ze žhavé pece

mých úst

když sbírám ze země

ztuhlé mrtvolky rejsků

zvedám je za holé ocásky

žížaly ztuhlé děsem

A oblaka se bortí

pukají od třeskutého mrazu

který láme páteře

nahých větví

černých jako nozdry Noci

I zvuky padají k zemi

jako protáhlé kroupy

slyším jen

ozvěnu kroků

a „kurva, to je kosa“

a naříkání půdy

drásané rotřepeným nehtem zimy