Třinec 24.9.2000, 1:00 – 1:45

(photo : Marek Suchý)

Stále se vracím do jednoho místa. Staré nádraží na periférii průmyslového molocha. Kolik už jsem tady napsal povídek, kolik myšlenkoher…? Pořád ještě nemám dost.

Pokaždé stejná kocovina, pokaždé stejná první hodina ranní, pokaždé stejné vzorky na kachlíkované podlaze a pokaždé stejný úmorný bzukot skrytých motorů.

A úplně stejní proplešatělí filozofové se batolí svým přiožralým krokem, drmolí své mantry pod prošedivělými vousy, nebo prostě zalehnou  a odpoutají se na pár hodin od starostí všedního zachmuřeného města; Třince, kde se narodili, kde si rozpouštějí mozky ve vysokoprocentních tekutinách, kde už desítky let umírají, a ne a ne umřít.

Na lavičkách sedí lidé – povídají si nebo spí, je to stejně jedno; časně ráno nic nedává smysl, slova slouží jen jako výplň ticha, proplouvají éterem a nesměle se odrážejí ode stěn, jako ospalá muška ťukající o můj svetr; i já mám dost.

Vedle mě usedá „proplešatělý filozof“, se zájmem sleduje mé počínání, po chvilce usíná, načež je probuzen svým kumpánem, který právě vstal z mrtvých, probouzí se z deliria, mumlá nesmyslné věty, nevidí nic skrz prokrvené oči, krvácí skrz ta okna do světa jako postřelený jelen, tiše si odkašlává a běduje nad svým osudem. Kam dál? Není cesta pro něho ani pro mě, ani pro ten zatracený postmoderní svět. Snažím se naslouchat tomu Lazarovi, nemůžu mu porozumět; možná mi tím uniká nějaká hrozně důležitá pravda, základní poznání, ke kterému bych sám nikdy nedospěl… A pan vznešený Lazar se k té pravdě dobral a proto se tak – na oko – nesmyslně upíjí, ale on ví proč… Pochopil, o co jde, a chce se umrtvit. A já dlím v tom životachtícím stavu jenom proto, že jsem ještě neobjevil tu zlatou nit, kterou tkají jen bezdomovci a beznadějní alkoholici.

Jako je nesmyslný opilcův hovor, tak nesmyslný je svět kolem, nemám k němu klíč. Kolik bych toho ještě musel vypít, kolik ztratit vlasů abych se vyrovnal těm svatým lidem bez domova, abych ten klíč našel, otevřel vrata poznání /kanál poznání/ abych mohl spokojeně umřít, uchlastávat se k smrti jako oni?

Stařec vedle mě usnul snem spravedlivých, nehledí na Lazara nesrozumitelně komentujícího svou situaci a bědujícího nad svým osudem a kocovinou. Stařec vypadá jako Bůh, Bůh našich dnů, Bůh v zasviněné šusťákové bundě. Pod vrstvou bílého strniště  se vlní vrásky, ten Bůh má tisíc let, možná víc, seděl tady už dlouho předtím, než bylo postaveno tohle nádraží, tohle město, tenhle svět, hliněná koule utrpení. Usmívá se na mně bezzubým pohledem, ano – probudil se, on asi tuší, co píšu, usmál se a znovu usíná, grimasa nezájmu se mu rozhostila v prastaré tváři, nezajímá se – na oko – o nic, jen přitakává drmolení Lazara, rozumí mu víc než dobře, je to přece Bůh. Nebo Satan. Něco v tom smyslu. Protože Bůh nemá o nic větší moc než Satan (Ďábel, jakkoliv je oba nazvete), Satan nemá o nic větší moc než Bůh, všechno se prolíná. Na této hliněné kuličce není nikdo vládcem, jednou jedinkrát postrčena do hloubi vesmíru už není k zastavení, po cestě ztratila všechna pravidla a zákony, zůstal jeden jediný zákon náhody, který nikdo NIKDO nemůže ovlivnit a tak to zůstane na věky věků ÁMEN. Bůh i Ne-Bůh se můžou zpřetrhat a nic nezmění, nezastaví už nikdy ten pád do hloubi kosmických proláklin…

Takže mi všechno připadá zbytečné. Barevné nesmyslné obálky časopisů za prorezivělými mřížemi novinového stánku, infantilní smích nějakých holek choulících se na nádražních lavičkách, dokonce i ten šusťákový Bůh-Ne-Bůh majestátně rozvalený jen kousíček ode mě.

Kocovina ode mě odhání veškeré moje jistoty, zásady i tužby.

Co je důležité? Láska? Hudba? Přátelství? Štěstí? Život sám o sobě? – Už abych byl u cíle. ? . Mam chuť jít zkratkou, je to úchylné, nesprávné? Asi ano.

Kolik toho asi vytrpěl ten prošedivělý bůžek vedle mě, kolik století se brodil nesnesitelnou bažinou každodenního bytí?

Teď už zalehl odřenou lavičku, zpod hlavy se mu linou nápisy vyškrábané nožem do oprýskaného laku vrstvícího se na lavičce. Nějaká jména, nějaké symboly. Zanechal je tady někdo bezejmenný, a zůstanou tu až do úplného konce.

Chci odsud pryč, nebo tady chci zůstat navždy.

Hned teď. Chci rozhřešení nebo smrt.

Zbytek života schovám pod víčky.

Pauza. Nacpal jsem si plíce nikotinovou mlhou, nalil jsem si do žaludku drobet splašků z nádražního automatu. Alkoholická můza mě stále drží ve svých spárech.

Kakofónii myšlenek v mé hlavě doplňují šouravé kroky zbloudilých turistů a kašel zestárlých polomrtvých bůžků na lavičce pár dechů ode mě.

Čas zbývající ke konečné apokalypse odměřují krok po kroku hodiny skryté za poškrábaným plexisklem.

Je mi stále na nic. Čekal jsem na ten konec, už byl tady… ne, to jen projížděl nákladní vlak, rozbušil skomírající srdce nádražní budovy a pak vplul do tmy, zanechal jen duté vibrace, které si na chvíli zapamatovaly ošoupané stěny, já si je podržím v hlavě o něco déle (pokud můžu).

Dva homosexuálové si kupují žvýkačky v oranžovém automatu znesvěceném heretickými tahy černého fixu, chce se mi smát, nevím proč. Ten Bůh – není to Bůh, je to jen starý alkoholik – hlasitě zívá, pozbyl své božství, pomalu střízliví, křečovitě rozpíná nohy, ťuká botama o dlaždice, nahání si do artérií trochu krve, promluvil bych si s ním, chce se mi spát.

Tohle už vážně nemá smysl.

Homosexuálové si kupují polévky z automatu.

Třinec umírá, ale neví jak na to…

Umřu taky.