***
Vysypat vajgly
a ohřát si Knorra
podrbat ohanbí
obrátit list
do sítnic šlehne mi
ruměná zora
v hrudníku zatepe
oslizlý píst
*
Ve vzduchu rušno je
žíznivá eskadra
už stoupá nad krovy
pít z nebe vodu
*
Piju též, pokládám
notýskům na ňadra
žalostné hromádky
fialových plodů

***
Zpocená noc zase
vyťuká kód do oken
taxík vykašle
chuchvalec zplodin
*
Z puklé lebky mi
po čtyřech vylézá ven
vycpavač mrtvých let,
dnů a hodin
*
Z šera kdejaký
ohyzdný obličej vyvleče
máj plesem vzpomínek
zkurví
*
Škoda že jsem se už
naučil nebrečet
z tváře zejou mi
dvě vyschlé průrvy.

pod stříbrným vemenem
vadne den – líný a zlý
sníh se směje do oken
lidi za sklem tiše stojí
pijí čaj
a cení kly

Nedostanete se ke mně
přes kůži stěn
zavřu před váma oči oken
zatarasím ústa dveří
Jen zkuste protnout
hrdlo vodovodního potrubí
Schoulený pod příkrovem
do bronzova opálené omítky
broukám si
melodie buřičských pochodů
Slané kapky na rtech se pění
jako mořské vlny
chabá napodobenina vzdoru
Snad se to jednou podaří
Zamknu se a zahodím klíč
Udusím se hedvábným roubíkem
touhy po tichu
klidu
bezbřehé prázdnotě
Noc je jen smutnou sestrou dne

V tlusté vrstvě prachu
se rochní prorezlé továrny
jako gigantické kudlanky
se válejí na svých křídlech
vystrkují k nebi
začouzená kladélka
a trousí do nebe
proudy tmavých vajíček
Těžní věže
vyrývají z půdy
černé novorozence
udušené pupeční šňůrou
běžícího pásu
Železní hroši
boří do země své tupé zuby
Z vlhkých jam k večeru
vylézají stovky unavených mravenců
s očima starých kabaretiérů
s očima plnýma rezignace
Do stěn šachet
tiskne své šlépěje
ušmudlaná historie …

Vznikl jsem ve tmě
a do tmy uložím své kosti
Myšlenky jsou jen prachem
v pukající báni mé hlavy
Kupuju čas
za korálky dechů
Já
bezmocná améba
na dně Petriho misky
na chladném skle Vesmíru
Sunu se střevy Neurčita
měkkými jako flanel
Zrcadlo mi nastavuje druhou tvář
Prosím
řekněte mi
že to všechno
má
smysl

(photo : Marek Suchý)
Stále se vracím do jednoho místa. Staré nádraží na periférii průmyslového molocha. Kolik už jsem tady napsal povídek, kolik myšlenkoher…? Pořád ještě nemám dost.
Pokaždé stejná kocovina, pokaždé stejná první hodina ranní, pokaždé stejné vzorky na kachlíkované podlaze a pokaždé stejný úmorný bzukot skrytých motorů.

Vzpomínáš, příteli
kterak jsme blili
ve světlech průčelí
zavřené Billy?
Půlnoční mrazíček
škubal nám uchem
kol bloumal kamion
s nateklým břuchem
a Ty jsi naříkal
jak mniši z Kátmandů …
Příště to hodíme
před prahy Kauflandu

Rci, Žaneto, zda-li můžu
položit ti na krk žužu
ta představa – samá slast -
na tvé tělo
žužu
klást

Obladi, oblada
tancujte zamlada
pak vlasy šediví
kostra vám zpráchniví
budete litovat, hovada.